† 12. 05. 2010 | kód autora:
69m
Všechno, co víte o upírech je nesmysl
Klasický obraz hradní zříceniny na vrcholu skalnatého kopce, uvnitř temná chodba vedoucí do pavučinami opředené krypty, kde od úsvitu do soumraku leží v rakvích nehybní upíři? Hloupost. Upíři jako noční živočichové, kteří se můžou proměnit v netopýry a pro které sluneční světlo znamená smrt? Omyl. Že prý krucifix a hlavičky česneku odeženou nemrtvé? Raději to ani nezkoušejte.
Místo toho si představte kultivovanou rodinu upírů, která se ve dne stýká se smrtelníky, řídí rychlá auta, nikdy nespí a patří k váženým členům společnosti. Představte si scénář, ve kterém se upíři vyhýbají slunečnímu svitu jen proto, že lidem odhaluje jejich skutečnou podstatu - bledá pokožka upírů odráží sluneční světlo jako záři tisíců třpytících se diamantů.
Představte si "studené" jako evoluční stupeň, jehož původ halí mlhou záhadná prehistorie. Zapoměňte na legendární noční bytosti s tesáky sajícími krev a vnímejte upíry takové, jací skutečně jsou - jako překrásné bytosti.
Tak to jsou novátorské příspěvky k upírské tradici stanovené Stephenií Meyerovou ve Stmívání, jejím prvním románu, vydaném v roce 2005. Příběh je vyprávěný z pohledu sedmnáctileté Isabelly Swanové, jejíž rodiče jsou rozvedeni a která se právě přestěhovala z matčina domu na předměstí Phoenixu ve Scottsdale k otci do Forks ve státě Washington, malého městečka na Olympijském poloostrově, jež se neustále utápí v proudech deště. Pro Bellu, jak si raději nechává říkat, je to návrat na místo, kde trávila většinu prázdin a které ona nenávidí, ale její otec, policejní ředitel, vždycky miloval. Zapíše se do střední školy ve Forks a brzy si všimne Culllenových, dětí místního uznávaného lékaře. Bylo by těžké je přehlédnout - oblékají se a vypadají jako manekýni a Edward Cullen, Bellin soused na hodinách biologie, je ze všech nejkrásnější. Nikdo netuší, že jsou upíři. Bella se s Edwardem sbližuje postupně a odhaluje jeho tajemství, dozvídá se, že Cullenovi učinili rizhodnutí živit se krví divokých zvířat, ne lidí. Žertem si říkají "upíři - vegetariáni". Jednoho vzácně prosluněného dne Edward Belle odhalí svou pravou podstatu, ukáže jí, jak se jeho pokožka třpytí ve slunečním světle, předvede jí svou sílu a rychlost a vysvětlí, jak cítí lidskou krev - a ona ho o to víc miluje. Edward v Belle našl spřízněnou duši, její opojná vůně ho ale mučí a musí se přemáhat, aby se jeho milovaná nestala jeho kořistí. Bella vidí v Edwardovi ztělesnění síly, s tváří a tělem oživlé antické mramorové sochy - "Edward ... nádherný jako mladý bůh," vzdychá a je tak zamilovaná, až si začíná pohrávat s myšlenkou, že by si ji Edward měl vzít a udělat z ní upírku, aby spolu mohli žít věčně.
Pro čtenáře zanechá Stmívání Bellu a Edwarda balancující na ostré hraně touhy. Kniha se stala fenoménem mezi bestsellery New York Times a jako sága pokračovala v dílech Nový Měsíc, Zatmění a Rozbřesk. První titul vyvolal zájem Hollywoodu a adaptace Stmívání, režírovaná Catherine Hardwickovou a uvedená společností Summit Entertainment, se koncem roku 2008 dostala do kin.
Myšlenka, kterou to všechno začalo, napadla Meyerovou ve snu, což je způsob, jak vzniklo mniho uměleckých děl. Například tragický doktor Frankenstein a jeho monstrum vznikli v mrákotném stavu devatenáctileté Mary Wollstonecraftové Godwinové (budoucí paní Shelleyové). Viděla "Bledého studenta kacířských způsobů", znechuceného při při prvním znamení života té lidské věci, kterou vytvořil, jak prchá do své ložnice, kde se modlí, aby propadla zpět do "mrtvé hmoty". Když ale otevře oči, spatří, jak toto příšerné stvoření rozhnuje postelové závěsy.
Zvláštním případem je spisovatel Robert Louis Stevenson, který během churavého dětství a hořečnatého spánku pronásledovaný nočními děsy, z nichž jediným únikem bylo probuzení s křikem. Stevenson tvrdil, že v dospělosti tento "němý půlnoční strach" spoutal ve svých vyprávěních, pro která mu jeho lidičky "Brownies", jak jim říkal, poskytli prostřednictvím dřímající mysli zpeněžitelné nápady. Tak tomu bylo i tu noc, kdy ho probudila manželka, protože křičel ze spaní. Stevenson, poněkud podrážděný, že ho vyrušila, jí řekl: "Zdál se mi pěkný strašidelný příběh." Z jeho noční můry vznikl Doktor Jekyll a pan Hyde.
Den, kdy se zrodilo Stmívání - 2.červen 2003
Na rozdíl od pompézní okázalosti spolku Shelleyové z éry romantismu a Stevensonových celoživostních nočních můr život Stephenie Meyerové nevěstil sny o upírech. Narodila se v Connecticutu v roce 1973, ale když jí byly čtyři, přestěhovala se její rodina do Phoenixu. Mezi sourozenci to měli pěkně rozdělené na tři chlapce a tři dívky, Stephenie byla prostřední z dívek. Jako teenagerka navštěvovala střední školi v módním Scottsdale, "ten typ, kde se jaždý podzim vrací do školy pár holek s novými nosy a na studentském parkovišti najdete porche," vzpomíná. Získala stipendium National Merit, které jí zaplatilo studium angličtiny jako hlavního předmětu na Univerzitě Brighama Younga, škole, která "důsledně a hrdě" zastává poslední místo na seznamu lepších škol státu, dodává Meyerová s uspokojením. Se svým manželem se zběžně seznámila v prvním roce, kdy její rodina přijela do Phoenixu, ale trvalo šestnáct let, než došlo na bouřlivé námluvy, které vedly ke svatbě a po více než deseti letech ke třem synům.
Pro Meyerovou se vše změnilo onu noc, kdy jí živý sen zavedl na lesní louku, na které spatřila docela obyčejnou dívku s úchvatně krásným upírem, jak spolu vášnivě diskutují. "Doznání, třináctá kapitola Stmívání, je v podstatě přepisem mého snu." přiznává Meyerová. Dodnes si pamatuje datum svého snu, noc, kdy se zrodilo Stmívání, 2.června 2003, protože následujícího dne začínaly jejím synům lekce plavání. Celý den jí pak pronásledovalo nutkání napsat příběh nesourodého páru z lesní louky. Vlastně se z toho snu nikdy úplně neprobudila.
Upíří tradice a legendy nás provázejí už od starověku, téměř každá společnost měla svou představu o těchto bytostech, často to byly nepokojné duše pijící krev svých obětí. Moderní dascinace upíry však má ppravděpodobně svůj počátek v jedné bouřlivé noci nad Ženevským jezerem ve Švýcarsku a vile, která se právě stala útočištěm lorda George Gordona Byrona, krásného, geniálního básníka, jehož z Anglie vyhnaly skandály propírající jeho nechvalně známé záliby a zádumčivá melancholie. Právě tu noc, kdy venku zuřily přívalové deště, Byron, spolu s dříve zmíněnou Mary W. Godwinovou, jejím milencem a budoucím manželem básníkem Shellym a jistým doktorem Johnem Polidorim trávili půlnoční čas vyprávěním strašidelných příběhů o nadpřirozenu a vyhlásili soutěž o to, kdo napíše nejlepší povídku v tomto duchu. Podle hodnocení následujících generací vyhrála Mary s Frankensteinem, Polidori však stvořil Vampýra, vydaného anonymně v roce 1819. Vzorem mu měl být zádumčivý Byron, jehož osudová, temná a romantická povaha představu upíra naplaňovala.
Od té doby svět viděl mnoho divadelních her o upírech, až přišel v roce 1897 román Brama Stokera Dracula, čerpající svou vypravěčskou DNA v kravavé vládě Vlada III., který žil na hradě v Transylvánii a za jehož vlády byly stovky tureckých zajatců naraženy na kůl. Vladův heraldický znak obsahoval draka, což v místním jazyce rovněž znamenalo ďábel - dracul. V novém století pak filmový průmysl umožnil vykouzlit ještě hrůzostrašnější podoby nemrtvých, především v podání herce Bély Lugosiho a jeho aristokratického hraběte Draculy.
Režisérka Stmívání Catherine Hardwicková na své tvůrčí cestě za filmovou adaptací rovněž sledovala stezku prastaré legendy do upířích společenství. "Jeden z důvodů, proč má série Stmívání takvou odezvu, může spočívat v tom, že mýtus upírů je hluboce zakořeněný v lidské psychice," říká Hardwicková. "Mnohé staroveké kultury měly své mýty o upírech - od Indonésie přes Čínu a Egypt po Jížní Ameriku. Řada příběhů popisuje ženy, které ztratily své děti nebo zemřely při porodu a potom v noci bloudily po zemi a působily zlo mezi živými. Některé jsou nádherně hrůzostrašné a určené k tomu, aby udržely děti doma. Rumunské vládní dokumenty ze čtrnáctého století podrobně líčí otevírání upířích hrobů. Dokonce i praxe kremace mohla být motivována přáním zabránit mrtvým, aby se vrátili do království živých. Objevila jsem nákresy speciálních rakví se zabudovaným zařízením - kůlem, který měl probodnout srdce mrtvoly, kdyby se pokusila uniknout."
Existují teorie o tom, proč se upířím mýtům podařilo zasáhnout tak hluboko do společenského vědomí. Joel Schumacher, režisér Ztracených Chlapců, filmu o upírech, kteří terorizují výletní město na kalifornském pobřeží, podal nejpřesvědčivější vysvětlení: "Myslím, že jeden z důvodů, proč jsou upíři stále přitažliví, je, že jsou jako jediní netvoři opravdu sexy."
"Stmívání jsem nikdy nechápal jako film o upírech."
A v tom spočívá zvláštní přitažlivost Stmívání. "Existují stovky filmů o upírech, ale Stmívání jsem nikdy nechápal jako film o upírech," říká Greg Mooradian, filmový producent, který Stmívání objevil. "Upíři ve skutečnosti nejsou nic jiného než návnada, motor, který pohání příběh o zakázané lásce."
Hledání knihy s potenciálem stát se filmovým hitem bylo vždy příslovečným hledáním jehly v kupce sena, dodává Mooradian. Stmívání mu přinesl vyhledávač knih v New Yorku, ještě když to byl surový rukopis redigovaný Megan Tingleyovou pro Little, Brown ad Company. "Neexistuje způsob, jak předpovědět budoucnost knihy. Musíte se řídit svými instinkty. Když čtu knihu pro dospívající, musím si většinou představovat, jestli by čtení bavilo patnáctiletou dívku. Hned na začátku rukopisu Stmívání mě překvapilo, jak moc mě to bavilo, jak absolutně mě to pohltilo, přesto že jsem si uvědomoval, jak velice jsme zvdálený těm, které má kniha oslovit. Moje reakce mi řekla, že tohle je víc než jen kniha pro dospívající dívky. Byl to první, neredigovaný pokus autorky, ale já jsem dokázal přehlédnout jeho nedokonalosti, protože téma příběhu a postavy byly tak úžasné. Obsahovala všeobecně známé motivy jako Romeo a Julie, které jistě knihu ovlivnily. Hned mě napadlo, že je to výborný základ pro film . vypadalo to jako nejlepší nápad, jaký kdy kdo zpracoval. Přesto by v tu chvíli nikoho nenapadlo, že se stane hitem mezi dívkami a zapůsobí na každou mladou čtenářku v Americe tak silně, jak to v současné kultuře nemá obdoby."
Mooradian odnesl Stmívání Karen Rosenfeltové, prezidentce výroby u Paramountu. "Greg byl tak přesvědčený, odhodlaný vrhnout se do boje, jistý si tím, že to bude vhodná licence jak pro knižní vydání, tak pro film," vzpomíná Rosenfeltová.
V dubnu 2004 si MTV Films Paramount na projekt zajistili předkupní práva a najal scénáristy. Vznikly však komlpikace - Paramountem otřáslo to, co Mooradian nazývá "absolutní výměna stráží", která znamenala odchod vedoucí produkce Rosenfeltové. Zatímco nastupvalo nové vedení, Stmívání v tomto
"Stmívání vychází z významu první lásky pro mladou dívku a ze zakázané lásky, a co může být zakázanějšího než láska k upírovi? Bellina postava oslovuje čtenářky. Bella zosobňuje stránku, kterou v sobě všichni máme, pocit, že jsme jen přihlížející outsideři, ale přitom si chceme zachovat svůj vzdor. - Karen Rosenfeltová
"Edward miluje Bellu a chce ji chránit, o čemž sní každá dívka. A je v tom sexuální napětí. Nemůžou zajít příliš daleko, protože by ji zabil, což tomu dodává pravé, vzrušující mrazení. Je v tom pokušení a touha ... Snažíme se vyprávět příběh velké lásky té dívky, příběh intenzivní vášně a první lásky, pro kterou uděláme všechno. Která dívka by si nepamatovala, jak psala jméno svého milovaného tisíckrát do sešitu, vyhlížela ho a plánovala každou minutu, kde by ho mohla ve škole spatřit, a jak kouzelné bylo, když o sebe zavadili na chodbě. A o tom všem vypráví Stephenie." - Catherine Harwicková
Dlouhé pasáže textu, ve kterých Bella popisuje Edwardův obličej, lze shrnout do jediného záběru.
Mezitím filmová společnost Summit Entertainmment, která se po nějakých dvacet let specializovala na zahraniční distribuci a spolufinancovaní produkce, usilovala o postavení kvalifikovaného studia a hledala slibné projekty. "Stmívání se probudilo z letargie, protože Greg jako producent jím byl neobyčejně zaujatý a dělal kolem toho velký rozruch," říká Rosenfeltová. "Měla jsem schůzku s Erikem Feiglem, prezidentem Summitu, a on se mě zeptal, jestli nevím o nějakém projektu, kterému by se mohl věnovat a který by Paramount byl ochotný pustit. Řekla jsem mu, že by se měl zaměřit na Stmívání."
Tou dobou už předkupní práva Paramountu pomalu vypršela. Summit o práva zažádal a získal je v únoru 2006. Stmívání se tehdy stalo jeho stěžejním projektem, poznamenává Rosenfeldová, která je zaslouženě výkonnou producentkou konečné verze filmu.
Stmívání se opravdu rozjelo, když vzbudilo pozornost režisérky Catherine Hardwickové. Ta se v minulosti podílela na produkci filmu Vanilkové Nebe (2001), jehož byl Summit distributorem, a jejím režisérským debutem byla Třináctka v roce 2003, po které následovaly Legendy z Dogtownu (2005). Hardwicková vzpomíná, že když byla v porotě filmového festivalu Sundance v roce 2007, zašla si na oběd s vedením Summitu Patrickem Wachsbergerem a Erikem Feigem. "Byli velice milí a obdivovali Třináctku. Zřejmě uvažovali o tom, že by ji financovali, a litovali, že to neudělali. Erik řekl: Tohle byla jedna z věcí, která nám unikla. Pozval mě, abych se s nimi sešla a pokusili jsme se spolu udělat film."
Dostal se jí tak do ruky scénář Stmívání, i když jen raná verze vytvořená společností MTV Films Paramount. "Scénář mě fascinoval, ale úvodní strana představuje Bellu jako hvězdnou atletku, jako nějakou závodnici," vzpomíná Hardwicková. "Bella je přitom nemotorná! Není žádná sportovkyně, ale nemehlo. Je to obyčejná holka, právě proto se s ní ztotožňujeme. Ke konci scénář vypadal jak z Chalieho Andílků s FBI a tryskáči. Řekla jsem lidem ze Summitu: "Musíte se řídit románem." Tak jsme se vrátili k Stepheniiným slovům."
Byl to logický krok, Greg Mooradian souhlasil, protože tehdy už kniha byla slavná a stejně tak i její autorka. "K čemu měnit něco, co samo o sobě dokonale fungovalo? Tou dobou, kdy se do toho Summit vložil, už bylo jasné, že je třeba držet se původního textu."
Mantrou tvůrců filmu byla věrnost románu. Meyerová, která schyvalovala závěrečnou verzi scénáře (od Melissy Rosenbergové), si však zárověň uvědomovala staré dobré pořekadlo, že snímek má hodnotu tisíce slov - tak například dlouhé pasáže textu, ve kterých Bella popisuje Edwardův krásný obličej, lze shrnout do jednoho záběru. "Prostě jsme knihu přeložili do filmového jazyka," vysvětluje Hardwicková.
"Román musel projít zestručněním pro kino, museli jsme ho vyvařit až na jeho podstatu. Ve filmu můžeme ukázat víc záběrů, proto mým záměrem bylo udělat příběh méně niterný. Když jsme narazili na pasivní obraz, snažili jsme se najít způsob, jak ho přetvořit ve vizuálně aktivní scénu. Stephenie nám dodala spousty úžasných podnětů, má cit pro to, jak Bella věci vnímá, a dokáže to vyjádřit lépe než kdokoli jiný. Při práci na scénáři se Stephenie vyjařovala i k méně podstatným technickým záležitostem, které by možná změnila ve své první knize ... Avšak stejně jako kniha, i my pouze tlumočíme Belliny myšlenky, film ukazuje jen to, co vidí ona."
Obsazení herců bylo tvrdým oříškem, protože zástupy fanoušků Stmívání si už utvořily své představy o tom, jak by měly postavy vypadat. Konkurzy se nemohly odehrávat ve vzduchoprázdnu, protože z herců obsazených do hlavních rolí Belly Swanové a Edwarda Cullena musela na plátně vyzařovat chemie, kterou jsou postavy v knize nabity. První výběr padl, vzpomíná Mooradian, na Kristen Stewartovou, která dosud hrála ve filmech Úkryt a Útěk do divočiny a která by byla po většinu natáčení přesně v Bellině věku. Mooradian byl sice výběrem Kristen nadšený, Roberta Pattisona však viděl jen jako Cedrika Diggeryho z filmu Harry Potter a Ohnivý Pohár a moc šancí mu nedával. Ale Pattison si za rolí šel a všechny získal. "Dělal pro to nemožné," vzpomíná Mooradian, jak na sobě herec pracoval, aby se dostal Edwardovi pod kůži a pochopil jeho povahu.
Greg Mooradian se podílel na filmu jako producent od přípravných po dokončovací práce. Během nejdůležitějšího natáčení byl na místě, jak mu to jen čas dovoloval. Tou dobou už pracoval současně na dalším projektu v Los Angeles. Hardwicková povolala ostříleného Wycka Fodfreyho, který byl producentem jejího filmu Příběh zrození (2006), aby se podílel na každodenní práci při hlavním natáčením.
Když Godfrey nastupoval, produkce se právě chystala na náročné natáčení exteriérů. Godfrey, který měl zkušenosti s adaptací knih pro film, schvaloval rozhodnutí produkce držet se věrně románové předlohy. "Když mě Catherine najala, v prosinci (roku 2007) jsem si přečetl román Stmívání a scénář. Líbilo se mi, že se scénář téměř otrocky držel textu knihy. Věřím, že se má vycházet vstříc fanouškům, zajistit, aby byli spokojení, a na základě toho pak můžete příběh dále rozvíjet. Odchylky si u příznivců knihy nezískávají důvěru. V případě Stmívání se Meyerová podílela na přípravě scénáře - to bylo okamžitě patrné. Jestliže je tato kniha tak oblíbená, pak to má svůj důvod, proto udělějme film z této knihy, ne prostě jen nějaký další snímek o upírech.
"Na světě, který Stephenie Meyerová vytvořila, se mi nejvíc líbilo to, že vás vybízel, abyste překročili práh fantazie, když jste vstupovali do jeho dveří - upíři žijí mezi námi a my o tom nemáme tušení. Zbytek příběhu má své základy v reálném světě, ale tím víc jsem dokázal vychutnat jeho prvky fantastična." - Gerg Mooradian
Lákalo mě i to, že budu opět spolupracovat s Catherine," dodává Godfrey. "Ona je velice vizuálně zaměřená. Když spolu něco probíráme, je pro ni nejjednodušší si to nakreslit. Tahle schopnost producentovi velice pomáhá, protože i když je třeba kresba nedokonalá, vidíte, co má na mysli. Ona třeba zajde do svého vlastního šatníku a návrháři kostýmů přinese ukázky látek - takový je její smysl pro detail. Avšak hlavní důvod, proč byla Catherine skvělou volbou pro režii Stmívání, spočíval v tom, že její filmy pravdivě zachycují emoce dospívajících, nezralost jejich prožitků. Co tento žánr odlišuje od ostatních filmů, je právě jeho syrovost a emoce, cítíte, že se tu odehrává opravdový milostný příběh."
"Jestliže to, co vidíte, je skutečné, budete to také vnímat jako skutečné." - Catherine Hardwicková
Hardwicková si do Stmívání přinesla vyjímečné schopnosti. Vyrostla v jihotexaském městečku McAllen na hranicích s Mexikem a v roce 1980 zakončila pětileté studium architektury promocí na Texaské univerzitě v Austinu. Hardwicková vypráví, že v jižním Texasu postavila asi stovku budov a s uspokojením poukazuje na komplex 120 městských domů, navržený do každičkého detailu, od tříakrového rybníku po terénní úpravy a "pasivní solární princip", podle kterého jsou budovy orientovány tak, aby těžily ze slunce a směru větru. Tento projekt však byl vyjímkou. "Architektura je svou podstatou konzervativní. Stojí spoustu peněz, tvoří objekty trvalé hodnoty a pro klienty je důležitá možnost tyto objekty znovu zpeněžit. Navíc po mně často pouze chtějí, abych opakovala to samé. Když mě jedna paní žádala, abych potřetí prohodila umístění ohřívače vody s místem její pračky, přihlásila jsem se do vysokoškolského programu filmové školy UCLA se specializací na animaci.
Jednou večer jsem byla tancovat v hollywoodském klubu. Tam jsem se setkala s producentem Allanem Sacksem, který práve připravoval skateboarďácký film nazvaný Thrashin. Protože jsem předtím pracovala jako architektka, napadlo ho, že bych mohla v jeho filmu dělat interiéry. Pro své oddělení jsem dostal rozpočet pět tisíc dolarů. Mí zaměstnanci přespávali u mě na podlaze nebo v sítích zavěšených ve služebním voze. Pro natáčení scén se záporáky jsme použili opuštěné kokainové doupě a stali se tak trnem v oku benátského gangu, prtože jsme naším graffiti přemalovali jejich značky. Přesto mě to chytlo. Zásadní změna mého myšlení jako architektky spočívala v tom, že zatímco v projektu, architektura musí být vše čisté, dokonalé a krásné, když připravujete interiéry, snažíte se vystihnout určité postavy - jak žijí a dýchají, jejich záliby a jejich prožitky. Jako architektku by mě odpuzovalo, kdyby si někdo do domu, který jsem navrhla, dal olezlý oranžový kobereček, ale při přípravě interiérů mně to může připadat jako přesně ta pravá věc, která vypovídá o životě postavy. Začala jsem se zamilovávat do odlupujících se nátěrů a hromad starých novin."
Kromě věrného následování knižní předlohy prosazovala režisérka další rozhodující zásadu, totiž natáčení ve skutečném prostředí. "Učili mě představovat si věci vizuálně," vysvětluje Hardwicková. "Skutečné prostředí a scéna postavená tak, abyste měli pocit, že vstupujete do ložnice opravdové osoby, do místnosti, kterou někdo skutečně obývá, může dodat příběhu velkou hloubku a v mnohém ho doplnit."
Ačkoli tým pro speciální efekty během přípravných prací vyzkoušel digitální kameru, produkce natáčela na klasický film. I když má svět Stmívání nepopiratelné fantazijní prvky, nemělo se stát filmem natočeným ve studiu před neutrálním pozadím, které by umožnilo počítačové dotvoření prostředí.
"Zastávám názor, že s použitím CGI (počítačové grafické imaginace) by se mělo šetřit," říká Hardwicková. "Jestliže máte skutečnou scénu, nepotřebujete počítač. Možná budete potřebovat nějaké drobné kouzlo v rohu, ale tři čtvrtiny toho obrazu budou skutečné. Jestliže to, co vidíte, je skutečné, budete to také vnímat jako skutečné."
Její hlavní kameraman Elliot Davis točil nejen její první film, ale rovněž Legendy z Dogtownu z roku 2005 a Příběh zrození, Mezi vedoucími oddělení a pracovníky Stmívání byli i další veteráni z produkce Hardwickové. Umělecká maskérka Jeanne Van Phueová a vlasová stylistka Mary Ann Valdesová už pracovaly na Dogtownu, supervizor reálů James Lin dělal průzkumy pro film The Monkey Wrench Gang, který by Hardwicková ráda natočila, a dekoratér scén Gene Serdena napočítal dvacet let jejich spolupráce.
Pro Stmívání se plánovaly vizuální efekty - v rozsahu zhruba 250 záběrů - se supervizorem vizuálních efektů Richardem Kiddem a jeho týmem ze společnosti z Los Angeles, jehož práci řídila jeho produkční Petra Holtorfová, zatímco klíčovými záběry přispěly CIS Vancouver a Industrial Light + Magic (ILM), známá společnost pro vizuální efekty, která se proslavila Hvězdnými Válkami. Kousky filmové magie měla vytvářet pokud možno filmová kamera se supervoïzorem speciálních efektů Andym Wederem, který právě dokončil práci na speciálních efektech pro Piráty z Karibiku: Na Konci Světa, koordinátorem kaskadérů a režisérem druhé skupiny byl Kai Chung Cheng, vetrán hongkongských akčních filmů.
Jak tomu u produkce bývá, ve skupině herců a ostatních členů štábu vznikla jedinečná chemie. Každý jednotlivec tohoto uměleckého média, ve kterém tolik záleží na spolupráci, si přinesl své vlastní jediněčné zkušenosti a každý měl osobní zážitky a příběhy k vyprávění. Vznik filmu, rozdělený na přípravné práce, hlavní natáčení a dokončovací práce, poznamenal scvrkávající se harmonogram moderní filmařiny. Od okamžiku, kdy Hardwicková dostala první scénář Stmívání v kanceláři Summitu, produkce sprintovala k pětačtyřicetidennímu hlavnímu natáčení, které začalo v březnu 2008. Ve chvíli, kdy natáčecí tým balil a Hardwicková se vracela do Los Angeles, aby zahájila dokončovací práce, viselo nad ní jako Damoklův meč datum uvedení do kin.
Nebylo jednoduché plánovat filmování na skutečných místech popsaných v románu. Hardwicková se jednou zeptala Meyerové, proč příběh umístila na americké severozápad, konkrétně do malého města Forks ve státě Washington. "Upíři hledají místa, kde je nejméně slunce," vypráví Hardwicková, "proto Stephenie pátrala po nejdeštivějším místě kontinentálních Spojených států, kde by bylo nejméně slunečního svitu ročně - a vyšlo jí Forks."
† 12. 05. 2010 | kód autora:
69m Oblast olympijských deštných lesů je sen uměleckého fotografa. Najdou se zde letité stromy a lišejníkový porost, hory sahající do nebe, skalnaté pobřeží, úporný déšť a vším pronikající vlhkost. Catherine Hardwicková zahájila práci na Stmívání výletem do Forks s Jamiem Marshallem, svým prvním asistentem, , Andim Isaacsem, viceprezidentem produkce Summitu, a Gillianem Bohrerem, uměleckým vedoucím Summitu. Navštívili také okolní lesy, pláž La Push v indiánské rezervaci Quileute a město Port Angeles. Procházeli jsme místa z knihy, dělali si fotografie a nasávali atmosféru. Forks má opravdový smysl sounáležitosti, každý zná každého. Jsou zde rodiny, které tu žijí jako starousedlíci. Naší průvodkyní ve Forks a Port Angeles se stala členka místní obchodní komory Diane Shostacková. Její rodina se zabývá těžbou dřeva a lesnictvím a žije tu už sto let. Jistě si dokážete představit, že ve Forks jsou ze Stmívání, které k nim týden co týden přivádí nové turisty, nadšení.
Dva měsíce po návštěvě Hardwickové prozkoumal oblast supervizor reálů James Lin. Při příjezdu si všiml, jak prostranství, kde intenzivní těžba vymítila lesy, tvoří prudký kontrast k místům s hustou původní vegetací a po staletí netknutou vrstvou lišejníků. V rezervaci Quileute poznal mladé lidi, kteří v sobě spojovali Hip-hopovou kulturu s hrdostí na indiánský původ. Na pláži La Push si prohlédl přírodní rybníčky, zátoky vytvořené přílivem a nekonečné dlouhé kusy naplaveného dřeva vyleštěné příbojem, které tu ležely po staletí. Cestou si Lin dělal poznámky do sešitu a fotil panoramatické záběry svým digitálním fotoaparátem Nikon i svým spolehlivým, staromódním Nikonem 0,35 mm. "Režisérce předkládám co nejvěrnější obraz toho, co existuje," vysvětluje Lin. "Catherine ráda používá nejrůznější prvky a můj průzkum jí pomáhá oživovat paměť, někdy ji dokonce inspiruje k tomu, aby zkusila něco nového."
Průzkum začíná objevováním "charakteru kraje", pokračuje Lin, což znamená rozhovory s místními obyvateli včetně obchodní komory a cokoli, co pomůže najít něco zajímavého. Je to takový odrazový můstek, jak tomu Lin říká, prostě nejdřív projíždí místem a oči má otevřené. Průzkumníka vede instinkt a trocha štěstí. Během průzkumu v Kentuchy pro fil Insider: Muž který věděl příliš mnoho Lin poznal svou ženu, jeho další životní objev se přihodil během příprav Do Hlubiny, snímku, který se natáčel na Bahamách. Požádali ho, aby našel vodní nádrž, ve které by se dalo simulovat plavání na otevřené vodě, ale žádná nebyla k mání. Vypadalo to jako nesplnitelný úkol. Jednou, když jel po mořském pobřeží, spatřil širé pole a na něm za hustým houštím něco, co vypadalo jako pět obřích nádrží na benzín. Hodil po jedné kamenem a uslyšel dutý zvuk prázdné nádrže. Našel vlastně nádrže na skladování cukrové melasy, používané společností Bacardi Rum. Zašel za vedením společnosti, samotným Juanem Bacardim, který v sedmdesáti emigroval z Kuby a který miloval Ameriku, a přemluvil ho, aby filmařům nádrž zapůjčil. Vyčištěná nádrž byla 10m hluboká a skoro 40 m široká. Produkce ji natřela namodro a pár dní trvalo, než do ní natankovala čtyři a půl milionu litrů mořské vody, ale získala tak prostředí, které nahrazovalo otevřený oceán - to vše jen díky náhodnému postřehu a šťastnému hodu kamenem.
"Vždycky pátráte po zajímavostech," vypráví Lin,. "Může to být lokalita, kterou náhodou objevíte práve v tu pravou chvíli, jako třeba místo, kde západ slunce vrhá zvláštní světlo, které umocňuje jeho kouzlo. Na Catherine bylo při tomto natáčení skvělé, že i když to třeba neměla ve scénáři, chtěla dát do filmu všechno, co vypovídalo o americkém severozápadě - zemi, životní styl, významnou architekturu. Je úžasné, když je někdo tak vnímavý a snaží se hledat věci, které ostatní lidé nevidí."
Forks se svým okolím bylo tím příběhem a mělo požadované lokality, ale chybělo mu ubytování a infrastruktura potřebná pro natáčecí štáb s omezeným rozpočtem.
Lin během dvou měsíců přípravných průzkumných prací zdokumentoval místa, která vypadala, že budou fotograficky zajímavá a pomůžou příběhu. Pracovníci produkce, vedeni režisérkou a kameramanem pak mohli lokality vyhodnostit podle toho, jestli se budou hodit k příběhu a jestli budou použitelné. "Zodpovídám za to, že se v reálu dá točit," objasňuje hlavní kameraman Elliot Davis. "Vždycky jsem přesvědčen, že se věci sami odhalí - ať už ve filmu nebo ve skutečném životě - vždycky je tomu tak. Zvažujeme, co můžeme udělat, jestli můžeme raál využít. Jak to bude fungovat - dostanu tam kamery a jeřáby a osvětlovací zařízení? Důežitým kritériem je, jak postavit herce. Catherine může mít rovněž svou představu, a protože je vizuálně zaměřená, buduje si v myšlenkách obraz stavby určité scény a zvažuje, zda je k tomu konkrétní místo vhodné. Pokud se nehodí, musíme hledat dál."
Forks se svým okolím bylo tím příběhem a mělo požadované nádherné lokality, ale chybělo mu ubytování a infrastruktura potřebná pro natáčecí štáb s omezeným rozpočtem. "S větším rozpočtem by se to prostě nějak udělalo," říká Davis. Ale finační tlak ohrožoval přání Hardwickové jít po stopách románu. Produkční tým, odhodlaný zůstat věrný knize, musel najít za Forks náhradu.
O kus dál po rozeklaném pobřeží produkce Stmívání stvořila nový svět fyzických lokalit. Náhradní Forks mělo být sestaveno z míst v Portlandu ve státě Oregon a jeho okolí, včetně měst Vernonia a St. Helens.
Lin a jeho hlavní asistent Beth Melnicková a Don Baldwin podnikli nový průzkum portlandské oblasti. Průzkumný tým najal dalšího skauta v Portlandu a dva asistenty z Los Angeles po období, kdy mělo začít filmování druhé skupiny a byl potřeba další štáb, který by zajistil pro plánované lokality potřebná povolení a připravil je pro natáčení. Nové lokality se měly co nejvíce podobat místům, která objevili ve Forks. "Naši průzkumníci by řekli, kdyby něco nebylo v pořádku," poznamenává producent Godfrey. "Byla to práce navíc, úsilí, které jsme věnovali dokonalému zachycení světa ze Stmívání. Naší prioritou bylo zasadit děj na správné místo a Portland se k Forks hodil. Je také na severozápadě, jen pár stovek mil od Forks a počasí tam má v sobě jistou melancholii."
Počasí. V tomto ohledu se Portland ukázal až příliš dobrá náhrada nejdeštivějšího města kontinentálních Spojených států. Informační brožury , které dostali členové produkce před hlavním natáčením, varovaly, aby se připravili na to, že směřují do deštivé oblasti. Hardwicková dokonce navštívila obchod s outdoorovým zbožím a položila prodavači otázku: "Co si mám vzít na sebe, abych mohla stát venku ve studeném dešti čtrnáct hodin denně, a přitom nepromokla?" Vrátila se s kloboukem, bundou a kalhotamy do deště, návlekem na krk, teplým spodním prádlem, tlustými vlněnými ponožkami, goretexovými botami a záručním listem, že tato výbava jí udrží v suchu a teple. Ale, jak poznamenává Lin, když člověk stojí venku v dešti celý den, žádná ocharana neexistuje.
Produkční štáb, který se snažil napodobit podmračené, deštivé podnebí Forks, byl přesvědčený, že v Oregonu našel přijatelnou náhradu, doplňuje výtvarník filmu Ian Phillips. "jeli jsme do portlandské oblasti, protože tam je vlhko a deštivo, ale ne prudké průtrže mračen (jako ve Forks). Ale mám pocit, že zrovna když jsme tam odjížděli filmovat, zažíval Portland jednu z dlouhodobě nejhorších zim. Nemělo být až tak sychravo, ale nakonec to tak dopadlo."
Bella Swanová říká, když přijíždí do Washingtonu z Arizony: "Když jsme přistáli v Port Angeles, pršelo. Neviděla jsem v tom žádné osudové znamení - jenom nevyhnutelnost. Se sluníčkem jsem se rozloučila."
Někteří členové štábu připouštějí, že jednou věcí je očekávat drsné počasí a připravit se na ně, druhou věcí je ho skutečně zažít a přetrpět. Čelili přesně stejné realitě, jako popisuje Bella Swanová, když přijíždí do Washingtonu z Arizony: Když jsme přistáli v Port Angeles, pršelo. Neviděla jsem v tom žádné osudové znamení - jenom nevyhnutelnost. Se sluníčkem už jsem se rozloučila."
"Ten déšť byl příšerný, to si vůbec nedovedete představit!" vzdychá při vzpomínkách vedoucí oddělení maskérů. "Opravdu není snadné nanést make-up na mokrou pokožku, když máte vlhké štětce. Věděla jsem, že bude mokro, ale v Portlandu jsem nikdy nebyla a nenapadlo mě, že to mokro bude až takové. Po celou dobu natáčení jediné čtyři dny nepršelo. Po prvním natáčecím dni byli všichni promáčení jako utopené krysy. Ale naši producenti Wyck Godfrey a Michele Imperato Stabile se zachovali skvěle - hned první týden nám opatřili stany s topnými tělesy, navíc pro nás měli na místě světla a zrcadla pro maskéry a stan pro herce, kde se mohli v pohodlí zahřát, zatímco se stavěla světla. Steve Smith, náš báječný dekoratér scén, navíc připevnil na jeřáb kamery křídla o rozměrech šestkrát šest metrů z plachtoviny, která odrážela světlo a zároveň kryla naše herce. Jenže byla tu ještě mlha a vítr, který hnal déšť přímo na vás."
"Bylo to těžké, neustále jsme museli mít připravené vysoušeče vlasů, kulmy a suché ručníky," podotýká vlasová stylistka Mary Ann Valdesová. "Museli jsme chránit herce před deštěm, držet nad nimi deštníky, protože kdyby jim zvlhl účes, trvalo by hodinu dát je znovu do pořádku. Kdybychom ztráceli čas, dostali bychom se do časového skluzu a to leze do peněz."
"K narozeninám dostala velikánský dort s hodinami!" vzpomíná Hardwicková. "A pak se šlo rovnou na noční natáčení. Vítej mezi dospělími!"
Hlavním problémem nebyl samotný déšť, ale nestálost počasí, doplňuje Godfrey. "Vypadalo to, že bude každý den pršet, ale stejně tak mohly padat kroupy, mohlo sněžit nebo svítit slunce. Bylo nesmírně obtížné přizpůsobovat reál každé scéně a dodržovat časový rozvrh filmu, když se počasí každou chvíli měnilo. Pracovali jsme za neustálých proměn počasí a velice agresivního harmonogramu." dodává Godfrey. Každý den napjatého natáčecího plánu byl dnem, který se nesměl promarnit, navíc zde byla zvláštní pracovní omezení pro herce mladší osmnácti let, především pro Kristen Stewartovou, která vystupovala téměř v každé scéně a dosáhla zletilosti až dva a půl týdne před koncem natáčení. "K narozeninám dostala velikánský dort s hodinami!" vzpomíná Hardwicková. "A pak se šlo rovnou na noční natáčení. Vítej mezi dospělými!"
"Při filmování nikdy nic nejde odle plánu, tím spíš, když se musíte vypořádat s náročným natáčecím harmonogramem, obtížným exteriérem a portlandskou zimou," popisuje podmínky natáčení dekoratér scén. "Úroveň řemeslné dovednosti u filmu je taková, že je tu každý profesionál. Snažíte se být tak pečlivý a spolehlivý, jak to jen jde a pak se všechno nějak totálně zhatí a všichni málem lezou po čtyřech, aby uvedli věci do pohybu. Každý dokončený film je vlastně malý zázrak!"
V průběhu natáčení si všichni často připomínali , co je v sázce, když se na plátno převádí knižní hit - mladí fanoušci Stmívání přijížděli mnohdy z míst vzdálených stovkymil, za studených večerů postávali hodiny v dešti za hranicemi exteriérů a sledovali natáčení. Měli velkou radost, když je Hardwicková, Pattison nebo Stewartová navštívili, popovídali si s nimi a dali jim autogram. "Čekali hodiny v lijáku a zimě, až se ukáže Rob, Kristen nebo někdo jiný," vzpomíná Van Phueová. "Myslím, že samotné natáčení je moc nezajímalo. Byla jsem ohromená."
Jako většina filmů natáčelo se i Stmívání mimo chronologii příběhu. Jeho harmonogram určovaly vrtochy počasí, dostupnost exteriérů a kulis a další faktory. Například kvůli jiný povinnostem herců začínalo hlavní natáčení závěrem, dramatickou bitvou o Bellin život mezi Edwardem a zabijáckým upírem v tanečním studiu, která si filmovala v kulisách postavených v Portlandu. Produkce a první asistentka režie Jamie Marshallová však musely být neustále připravené natáčet podle diktátu počasí. To dělalo starosti i hlavnímu kameramanovi Elliotu Davisovi a jeho štábu pro kamerua osvětlení.
"Výzvy, které filmování přinášelo, připomínaly čínské přísloví: Jsou-li špatné základy, spadne celý dům," říká Davis. "Základem bylo, že jsem nemohl dovolit, aby sluneční svit pronikl do upířího světa, a po celou dobu jsme museli zachovávat podmaračené pozadí. Sluneční svit jim způsobuje něco, čemu jsme říkali "jiskřivý efekt", a ten jsme si schovávali na jeden z vrcholů filmu, kdy Edward odhalí Belle svou totožnost. Cullenovi děti dokonce nechodí do školy, když je slunečno, tvrdí že je rodiče vzali na výlet. To se stalo jedním ze základních pravidel. Přestože mohli být se stínu, v pozadí se nesmelo objevit sluneční světlo. V životě jsem tolik nesledoval předpovědi počasí jako při tomhle natáčení! Než jsem šel večer soát, poslechl jsem si pravidelnou pětidenní předpověď. Připadal jsem si jako meteorolog. Na vrcholu mého žebříčku hodnot stálo zataženo, následovalo mrholení, déšť a nakonec plískanice a sníh. Všechno bylo lepší než slunce. Někdy člověk musel být trpělivý a čekat, až se obloha zatáhne, což je velice obtížné, když jste pod tlakem a utrácíte peníze, protože každá vteřina znamená jeden dolar a vy jste se dívali, jak vám utíká den."
"Exeriéry, budovy a interiéry jsou stejně tak součástí filmu jako herci."
Davis vystudoval architekturu stejně jako Hardwicková - "to je asi jedna z věcí, které nás spojují," říká s úsměvem. Davis se dostal k filmařině přes diplomovou práci - snímek o městských systémech. Další film o dětech, které utekly z psychiatrických léčeben, se probojoval na festivaly a Davis se přihlásil na filmovou školu UCLA. V počátcích své kariéry pracoval pro zesnulého Jacquese Cousteaua, proslaveného námořního cestovatele.
Davisovi připadá přechod od architektury k filmu přirozený. "Film má s architekturou mnoho společného. Má velmi dlouhou historii co se týče stylů, od německého expresionismu a Metropolis Fritze Langa po typický film Noir, který je velmi grafický způsobem, jakým zachází se světlem, stínem a prostorem. Exteriéry, budovy, interiéry jsou stejně tak součástí filmu jako herci. Exteriér vnímám ve vztahu ke světlu a prostoru - stává se součástí filmu. A musím myslet na to, co se v tomto prostoru odehrává. Jako všichni architekti jsem přesvědčený, že forma podléhá funkci. Režisér si může představovat cokoli, na nás ostatních je, jak to provedeme. Pro práci kamery existují koleje a posuvná zařízení, ale ty jsou jen k tomu, aby dostaly kameru z bodu A do bodu B, když sleduje akci."
Práce kamery vyžadovala ruční zacházení jako při natáčení dokumentu, kdy se kamera pohybuje kolem herců. Jedním z filmových přístrojů byla Steadicam, za kterou stál George Bilinger. "Steadicam jsme využívali hodně, víc než posuvné vozíky, protože jsme chtěli navodit pocit, že kamera se dostane všude a není ničím omezen," vysvětluje Davis. "Steadicam je v podstatě kamera na posuvném rameni, které má kameraman připevněné postrojem na těle. Stabilizuje ji gyrostat, který umožňuje pohyb kamery, odvádí vibrace a udržuje horizont stabilní, takže kameraman může utíkat, a přesto obraz neskáče. Ruční ovládání jsme hodně využívali, aby film žil. Mnoho tradičních hollywoodských filmů působí strojeně a my jsme chtěli, aby to vypadalo, že herci jsou v nějaké nehybné krabici. Pocit života je jednou z výhod, kerou má dokumentární film ve srovnání s dramatickými snímky, a v tom je půvab Catherininých filmů, má ráda dokumentární styl cinéma verité."
"Produkce rozvrhla složité scény jako napříkla baseballovou hru upírů nebo boj v tanečím studiu, pro které natáčely zkoušky a stříhal minifilm," vypráví Hardwicková.
"Kamery i herci vyjadřují svobodu pohybu, protože tohle je příběh dívky, která se sžívá s novým místem a nechává něco za sebou. Bella se stěhuje, fyzicky se přemísťuje z jednoho světa do druhého. To je její cesta, z místa, kde žila, na místo, kde si myslela, že nikdy žít nebude. Všechny prostředky natáčení dodávají filmu tento pocit, pocit pohybu vpřed." - Elliot Davis
"Dělala jsem si storyboard nebo fotoboard každé akce. Všechno bylo pečlivě naplánováno, ale často nás počasí nebo něco jiného donutilo přeskočit některé záběry a improvizovat u jiných. S Elliotem Davisem jsme se snažili najít způsob, jak každou scénu natočit tak, abychom vyjádřili její city a emoce. Občas byla kamera statická, ale většinou se pohybovala, čímž umocňovala dynamiku emocí."
Aby mohla režisérka režírovat a kameramani filmovat, herci musejí být v kostýmech, s učesanými vlasy a naneseným make-upem. "Oblečení, vlasy, make-up - všechno musí ladit, jinak by to nefungovalo," vysvětluje vlasová stylistka Mary Ann Valdesová. "Naše tři oddělení spolu úzce spolupracují. Oblečení je obvykle rozhodující, protože vlasy a make-up se spíš přizpůsobí, zatímco kostýmy musejí být vybrané dlouho dopředu a upravené, aby seděly. Make-up navíc podtrhuje zvolený oděv."
Pro kostymérku Wendy Chuckovou, k jejímž úspěchům se řadí práce na filmu Bokovka, je zrychlený harmonogram současného natáčení nesrovnatelný s dobou, kdy luxus měsíců přípravných prací býval pravidlem, nikoli vyjímkou. "Dnes dostanete scénář, dostanete herce a jde se nakupovat," říká Chucková. "Všechno je rychlé a šílené. Mám omezený rozpočet, takže kromě tvůrčí práce a podporování herců řeším také finance. Je toho hodně, co se musí brát v úvahu."
"Všichni jsme knihu vnímali jako příběh lásky, umocněný dobrodružným příběhem."
Kostymérský tým Stmívání měl sedm pracovníků v Los Angeles a dvanáct až patnáct v Portlandu, kteří obstarávali všechno potřebné pro první skupinu Hardwickové a druhou skupinu Chenga. Kostýmy šité na míru se objednávaly u externích výrobců.
"Každé představení je jiné, ale kostýmy navržené pro tento film se částečně kupovaly hotové a částečně šily," dodává Chucková.
I když se oblečení koupilo hotové, muselo se upravit, aby vypadalo jako opravdové, nošené šaty. Chuckové pomáhala Janet Cadmusová, která pracovala u portlandské operní společnosti a měla zkušenosti s přípravou kostýmů, aby působily jako použité a hodily se k životu postavy. Často se připravovalo více kasů pro specifické účely, například kaskadéři potřebovali obleky s očky pro upevnění lan na létání a speciálně upravené, aby zakryly popruhy. S většinou práce se začalo, poznamenává Chucková, než štáb odjel do Portlandu. Zkoušky probíhaly v Los Angeles, kde se připravovaly hlavně speciální kostýmy. James (představovaný Camem Gigandetem), jeden z kočovných upírů, který loví Bellu, potřeboval kožený kabát, který by se mu nevyhrnul, když zdvihne paže nad hlavu a systém lan ho vynese do vzduchu. Tento speciální kabát ušili v Hollywoodu a spolu se zásilkami speciálních kostýmů dopravili do Portlandu v průběhu hlavního natáčení.
Kostýmy musely zrcadlit příběh a povahu každé postavy, stát se organickou součástí procesu, při kterém herci postupně oživují scé charaktery. "Pro mě existovaly tři světy: Bellin, včetně střední školy ve Forks, svět Cullenovi rodiny a svět indiánů z pláže La Push s postavami Billyho Blacka a jeho syna Jacoba," popisuje Chucková. "Začínám s velkou paletou a týden po týdnu se věci dolaďují, herci i my všichni vybíráme. Základem bylo držet se co nejvíce knihy, k tomu nás vedla snaha zdůraznit její celkový charakter. Všichni jsme ji vnímali jako příběh lásky, umocněný dobrodružným příběhem. Kostky už byly vzženy, teď šlo o to je zhmotnit a uvést v život. Vodítka pro to, jak mají být postavy oblečeny, jsme našli v knize a ve scénáři."
Ačkoli Bella většinou nosí klasické džíny nemo manšestráky (vyjímkou jsou šaty, které si oblékne na stužkovací slavnost na konci filmu), oblečení Kristen Stewartové zrcadlí transormaci Isabelly Swanové v průbehu děje. "Bella je napřed větroplach s teplými, zelenými barvami," vysvětluje Chucková. "Přišla z jihozápadu a její matka je tak trochu hippie, což je na ní znát, se svým elektrickým vzheledm a bohatou paletou funky bižutérie nezapadá mez ostatní studenty školy. Z Arizony si přivezla jen pár věcí, takže nemá vhodné oblečení do počasí ve Forks. Je tu zima v vlhko, jiný svět, než na jaký je zvyklá. V drobné epizodě příběhu najde v domě svého otce starý, ošuntělý kabát. Když se zamiluje do Edwarda a vstupuje do světa Cullenů, její paleta přechází do studených barev, její oblečení je jemnější a romantičnější, méně klučičí."
Účes Stewartové rovněž zrcadlil různé klíčové body příběhu. "Nejdřív jsem si rozebrala scénář a pak se vyptávala, co je potřeba pro každou jednotlivou sekvenci," doplňuje vedoucí oddělení vlasových stylistů Mary Ann Veldesová. "Protože se film netočil chronologicky, museli jsme všechno ohlídat. Například se začalo interiérovou scénou a pak teprve o tři měsíce později se filmovaly její exteriéry, takže si celý štáb dělal poznámky a fotografie, vedl si deník sekvencí. Navíc jsme museli mít stejné účesy a paruky pro dvojníky."
Představitelku Belly si Vadesová napřed našla na internetu, prohlédla si její fotografie, aby zjistila, jaké má mít vlasy. Když Stewartová přijela na natáčení, měla vlsy obarvené z předchozího filmů světlou červenou s černými proužky. Prvním krokem bylo nechat je přebarvit na "bohatou, teple hnědou", jak Vadesová popisuje barvu Belliných vlasů. Na jejím účesu se podepsaly obavy produkce, protože Stewartová byla stále ještě nezletilá a měla stanovený nejvyšší počet hodin, které mohla denně strávit před kamerou, čím déle se česala, tím méně času zbývalo na natáčení. "Vymyslela jsem pro Kristen tříčtvrteční paruku," vypráví Valdesová. "Použili jsme její přirozené vlasy vespod a kolem čela a na ně jsme přichytili příčesek jako podkovu kolem vršku hlavy a pod linií vlasů a sčesali dozadu. Mohla jsem na příčesek večer dát natáčky, takže když Krosten ráno přišla, stačilo jí jen upravit vlasy vepředu, což trvalo patnáct až dvacet minut, zatímco foukání a natáčení jejích vlastních vlasů by mi zabralo půl až tři čtvrtě hodiny. Paruce jsem dodala více délky a objemu, protože jsme měli obavy, aby vydržela za nepříznivého počasí. Všechny paruky pro natáčení vyrobila Victoria Woodová a každá byla z pravých vlasů.
Charlie Swan, Bellin otec a policejní ředitel Forks (představovaný Billym Burkem), měl hrát jednoduchého tátu ze severozápadu," poznamenává Wendy Chucková. Jak tomu často bývá herec přišel s návrhy na kostýmy, které by zvýraznily jeho charakter. Charlie sleduje v televizi sport s Billym Blackem, proto se Burke zeptal, jestli by pro něj produkce mohla získat povolení nosit originální oblečení profesionálních týmů washingtonského státu. Povolení nakonec přišlo, a tak Charlie vystupuje v baseballové čepici a triku Seattle Marines.
Produkce si představovala, že Charlie bude nosit pravou policejní uniformu Forks, kterou jim dodali pár dní před zkouškou. Ta však měla zářivé barvy a byla ušitá z moderního materiálu, nevypadala jako uniforma poldy z malého města, a tak si Chucková vypomohla tradiční tmavou námořnicky modrou policejní bundou. Zbytek Charlieho šatníku už nepředstavoval žádný problém. "Většinu věcí jsem našla v secondhandech. Herec byl přesvědčený, že pokud Charlie nemá službu a není to absolutně nutné, uniformu nenosí. Nemá kaskadéra, a tak mi od všeho stačil jen jeden kus. Byli to džíny, kostkovaná flanelová košile přes triko a k tomu vždycky pohodlné praktické boty."
Vzhled filmu udával výtvarný tým, který se snažil uvést v život představu režisérky. "Začínalo to tak, že jsme si s Catherine povídali o nějaké postavě," vysvětluje výtvarník Ian Philips. "Například jsme se bavili o tom, jak se měnil život Charlieho, kde má kořeny, jestli žije ve městě nebo za městem. Oddělení pro reál potom přišlo s fotografiemi exteriérů a my jsme si je jeli osobně prohlédnout. Když jsme dorazili na místo interiéru, vyměřil jsem ho, nakreslil si plánek a do něj jsem vyznačil rozmístění nábytku pro danou scénu tak, aby se herci mohli v prostoru plynule pohybovat. Když byl plánek hotový, udělali jsme nákresy, abychom zachytili celkový dojem z místa. Ty se pak předaly dekoratérovi scén, kterým byl u toho filmu Gene Serdena, a ten se pustitl do shánění kusů pro dekoraci scény."
"Myšlenka, kterou se řídí výtvarníci filmu, je dodat filmu charakter, vyvolat emoce a spojit postavy s místem, ve kterém žijí, nastínit jejich dosavadní život prostřednictvím vizuálních aspektů filmu. Při tomto natáčení jsme měli štěstí, že jsme mohli vycházet ze skutečnosti a naši upíři mohli bydlet na skutečných místech. Snažili jsme se reprodukovat a znovu vytvářet lokality, abyste získali dojem, že jste v Arizoně, nebo naopak ve Forks." - Ian Phillips
Scény, ať už to byly existující prostory upravené tak, aby se hodily k příběhu, nebo postavené ve studiu stavebním oddělením produkce, musely vypadat jako obydlené skutečnými lidmi a musely ladit jak stylem tak barevným schématen a navrženým světem. "Já mám na starosti všechny fyzické prvky," vysvětluje Serdena. "Začínáme s podlahami, nábytkem, dekorací stěn, závěsy a rovnou přecházíme k detailům, jako jsou poznámyk , které si postavy připichují na nástěnky, výběr knih na poličce, veci v šuplíku. Vizuální představa a paleta byly určeny produkcí a výtvarníkem hned zkraje. Já jsem je pouze převzal a řídil se jimi."
"Snažili jsme se napodobit ruch Arizony jako protiklad Washingtonum" dodává Philips. "Ve Washingtonu je bujná a svěží zelená vegetace. Víme že Forks je malé město, a tak jsme chtěli, aby mělo jednoduchý styl se spoustou starších domů a jednou hlavní ulicí, úzkou a malebnou, kde se upíři sbadno ukryjí, aniž by se lidé o nich dozvěděli. Chtěli jsme vyvolat dojem malého města, který by vyhovoval rámci filmu - hlavní ulice ve skutečném Forks je široká."
Filmové Forks se natáčelo ve Veronii v Oregonu. Interiér a exteriér Bellina domu se filmoval v St. Helens, kde rovněž vznikly lokality Port Angeles, interiér obchodu s oblečením, exteriér knihkupectví, interi=r exterié restaurace. "Forks i Verona leží v horách a jsou obklopeny lesy," říká Phillips. "St. Helens je spíše v rovině, ale mohli jsme tam postavit interiéry knihkupectví a obchod s oděvy podle knihy.
Veronii jsme nepoužili pro interiéry," vysvětluje dále Phillips, "z toho důvodu, že v listopadu 2007 město zaplavila voda a poničil hurkán. Vyjímku tvořila stará budova banky, která stála dost vysoko na to, aby unikla záplavám, a kterou jsme využili pro unteriér policejní stanice." Když Phillips město navštívil, byla v domech ještě vidět linka, kam dosahovala vodní hladina při záplavách. "Veronia je dřevařské město, pravděpodobně z konce devatenáctého a počátku dvacátého století," dodává Phillips. "Město samozřejmě odráželo dřevařský charakter Washingtonu. St. Helens jsme také použili pro naši lokalitu v Port Angeles, kde si Bella s Edwardem dají večeři, protože Port Angeles je přístavní město a St. Helens stojí na řece. Hodně scén z Port Angeles se odehrává v noci, takže nám stačil odraz vody v pozadí pohledu na město. Také jsme potřebovali, aby to bylo jiné město než Veronia."
"Když se Bella začáná usazovat a my se vracíme do jejího pokoje, Catherine chtěla, aby v něm byla rřetelně vidět změna, jako kdyby mu bella dodala něco osobního."
Charlieho dům který se stává Belliným domovem, byl jednou z hlavních lokalit, která sloužila zároveň jako interiér i exteriér. (Gene Serdena odhaluje, že měli padesát až šedesát různých natáčecích míst. V tomto počtu bylo přibližně dvacet pět skutečných budov, ne vyrobených kulis, upravených výtvarným týmem, stavbaři, malíři a dalšími pro účely filmu). Hledání lokalit nejdříve objevilo dům v Carveru u Portlandu, který se zdál dokonalý pro Charlieho, starý dům, starý dům byčovaný větrem, po jedné straně se pnulo uschlé psí víno a střechu pokrýval smaragdový lišejník. "Do tohoto domu jsme se zamilovali," vzpomíná Phillips. "Chtěli jsme pro Charlieho vytvořit dům, který byl kdysi dávno útulným domovem, než se rozvedl a docela dlouho žil sám. Je to stárnoucí otec, který míval rodinu, takže nejde o typické doupě starého mládence. Pracuje ve státních službách, tudíž nemá moc peněz. Dům který jsme našli, rovněž odpovídal tomu, že podle příběhu bydlí za městem. Jenže jsme ho nemohli použít kvůli nějakým technickým problémům."
Produkce se přesunula k domu, který už dříve objevila Hardwicková při prvním průzkumu St. Helens. Vypadal obyčejněji, ale podle názoru Gena Serdeny nakonec lépe posloužil postavě. "Architektuře budovy jsme museli dodat určitý charakter. Chtěli jsme domem podpořit představu, že Charlie je člověk který žije pro svou práci, občas sice něco opraví, ale nevěnuje přehnanou pozornost stavu své domácnosti. Říkal jsem Catherine, že si představuji Charlieho jako někoho, kdo nejspíš nikdy nejí u jídelního stolu, na kterém se probírá účty nebo opravuje karburátor. Jí se ta myšlenka zalíbila, a tak jsme se snažili domu dodat tento rys ve všech prostorech, které jsou na plátně vidět.
Myslím, že půvab prvního místa spočíval v tom, že exteriér v mnohém odpovídal zákonitostem příběhu, například umožňoval, aby postava vyhlédla z okna a měla pocit, že Forks je cizokrajné místo na konci světa," dodává Serdena.
"A exteriér by se nádherně fotografoval. Na druhou stranu to byla opuštěná troska se zvláštní atmosférou. Stupeň rozkladu mohl vést k unáhleným závěrům, protože víme, že Charlie žije po rozvodu sám. Ten první dům vyvolával dojem, že s jeho životem je něco v nepořádku, jako kdyby byl nějaký flákač. Druhý dům byl obyčejnější, ale jeho místnosti vedly k jinému vnímání postavy. Nakonec kupodivu posloužil postavě lépe, než by to dokázalo původní místo."
Konec konců, scéna má charakterizovat postavu. Jako například uvádí Serdena pracovní stůl, který Charlie koupí Belle do jejího pokoje. Zdánlivě zanedbatelný detail, ale vypovídá mnoho o Charliem a odvíjí se od něj životní prostor hlavní hrdinky v průběhu příběhu. "Možná to byl skromný pokus jejího otce, jak pokoj oživit novým stolem. A kde seženete stůl, když jste ředitel policie v odlehlém městě na severu Washingtonu? Charlie by asi jel do Seattlu do Staples nebo Office Max, určitě by nehledal starožitný stůl se shrnovací deskou.
Když se Bella začíná usazovat a my se vracíme do jejího pokoje, Catherine chtěla, aby v něm byla zřetelně vidět změna, jako kdyby mu Bella dodala něco osobního," doplňuje Serdena. "Jeden rys, který jsme dodali my, vycházel z představy, že když byla Bella malá a její rodiče spolu ještě žili, vyráběla s maminkou různé věci. Udělala jsem pár vlajek z barevného hedvábného papíru, na kterých je znát, že jsou příliš dokonalé, než aby je dítě udělalo samo, muselo je vyrábět se svou matkou. No a tyhle věci se ve filmu postupně objevují. Je to spíš na úrovni podvědomí, v pozadí příběhu."
"Často mám pocit, že způsob, jakým přistupuji ke svojí práci, se podobá přístupu herce k ztvárnění postavy. Je to dovednost, kterou jsem musel léta pěstovat. Když jsem byl v tomto oboru ještě poměrně nový, měl jsem za to, že tu jde o čistý desing a esteticky působivé interiéry. Jak se vyvýjela moje kariéra, zaměřil jsem své vnímání a představy na charakter postavy. V prvních fázích pouze probírám návrh a scénář je pro mě bible, která mi dodává informace o příběhu. Když se poprvé seznamuji se scénářem, rozeberu si ho. Ve scénáři se třeba píše: "Přejde pokoj, sedne si na židli, rozsvítí lampu a zvedne telefon." jako dekoratér scény musíte všechny tyhle věci sehnat, ale potřebujete ještě další věci - a podtext. Některé příběhy vám poskytnou hodně detailů pro porozumění postavě. Musíte čerpat z něčeho vnitřního, abyste pochopili, co je pro tu postavu podstatné. Je to prostě proces vývoje." - Gene Serdena
Bellin pokoj byl podle Serdeny jedním z těch "prostorů ve vývoji", které představovaly problém z hlediska provedení a kontinuity. Hlavního kameramana zajímalo především to, že Edward tu měl navštěvovat Bellu, takže osvětlení, které místností prostupovalo, muselo působit romanticky. Bellin pokoj byl navíc navržený jako celek. Takový se obvykle postaví, rozmontuje a odveze do reálu, kde ho sestaví, natřou a přidají doplňky. Jenže Bellin pokoj měl být zařízen a pak znovu vytvořen na jiném místě. Nejdříve vyměřili místnost v domě v St. Helens, která byla vybrána jako Bellin pokoj. V dílně ve vzdáleném Columbia River Gorge, kde produkce natáčela venkovní záběry, pak vyrobili její repliku. Místo prostojů během nepříznivého počasí tak mohl štáb přejít na interiérové scény v Bellině pokoji.
Forks je pro dívku z velkoměstského Phoenixu divné místo - příliš deštivé, zelené a malé ...
"Přijatelného počasí bylo tak málo, a tak jsme potřebovali mít pokoj co nejdřív hotový - hlavním cílem bylo neztrácet čas," vypráví Serdena. "Jenže záběry Bellina pokoje měly přecházet z interiérových scén na natáčení exteriéru, kde vyhlíží z okna Charlieho domu, pak se zase vracely do pokoje v Columbia River Gorge. Protože se nefilmovalo chronologicky, byla organizace noční můrou. V podstatě existovaly tři verze Bellina pokoje zrcadlící prožité změny v průběhu filmu. Udělal jsem to tak, že jsem nejdřív zařídil Bellin pokoj jako na začátku, uprostřed a na konci. Každé zařízení jsem vyfotil a pokoj vrátil do počátečního stavu, v kterém jsme začali natáčet."
Do Serdenova oddělení pro dekoraci scéna patřil jeho běžný tříčlenný tým z Los Angeles a k tomu místní lidé z Portlandu, kteří mu poskytovali neocenitelné tipy ohledně toho, kde co sehnat? od starého kusu nářadí po rybářské pruty. V průběhu přípravných pracíSerdena místo osobně navštívil, aby se podíval, jaké doplňky scén se tam dají dokoupit. Potom v rekvizitárnách v Los Angeles pronajal vše, co si myslel že bude potřebovat, a odvezl to do portlandského skladiště. Ačkoli se práce v reálu tolik lišila od filmováníí v jistých podmínkách hollywoodskéo studia, Serdena vítal výzvy, které skýtala. "Pro mě je vlastně většinou zajímavější pracovat v reálu. Reál má možnosti, působí na film. Nedokonalosti, které v reálu najdete, ho dělají zajímavější a ve studiových scénách se těžko dotvářejí. Je například téměř nemožné vyvolat dojem starých záclon, které nevisí příliš dobře, ale jsou v tom domě už třicet let, a další dekorace a doplňky, které si lidé vymýšlejí ve svých vlastních domovech. "Podle románu je Forks pro dívku z velkoměstského Phoenixu divné místo - příliš deštivé, zelené a malé, tolik vzdálené vyhřátému údolí a městskému hemžení, které opustila. Dostanete sice vůz, který kdysi patřil Charlieho příteli Billymu, ale ten je stejně bizarní jako počasí. "Bellin náklaďáček musel vypadat, jako kdyby na něj často pršelo," říká Ian Phillips, který dostal za úkol vybrat pro postavy vhodné automobily. "Nejdřív jsme ho celý znovu natřeli a pak naši natěrači upravili jeho povrch, aby vypadal zrezivěle jako starý ojetý náklaďák."
Město podporovalo filmaře nadálku. Pro vybavení školy dodal ředitel střední školy ve Forks vzorky školních grafik, transparentů a ročenek. Filmová verze školy vznikala na několika lokalitách, které musely být ve filmu dokonale propojeny, aby vytvořily iluzi jediného místa. "Jde především o to, nalézt vhodné prostory, které vám umožní něco nafilmovat a vyvolat tu správnou atmosféru, jako potřebujete," poznamenává Serdena. "Naštěstí náš pilný manažer reálu přišel se složenou školou. Taková je filmařina - vezmete několik oddělených škol a poskládáte je do jedné, fiktivní střední školy ve Forks."
Střední škola, kterou Hardwicková navštívila ve Forks, měla ve skutečnosti nové velké moderní křídlo, přistavěné k původní malé cihlové školní budově. Produkce měla na mysli něco starého, když hledala školu, která by vyhovovala. "Objevili jsme cihlovou budovu střední školy v Kalamě ve Washingtonu, která vypadala jako stará část školy ve Forks, asi tři až čtyři hodiny jízdy od Forks," vzpomíná Hardwicková. "Dále jsme natáčeli na Madisonské střední škole v Portlandu, protože to bylo jednodušší, byla am okna, která poskytovala světlo, a další praktické věci."
Bellin nástup na střední školu zvýšil počet zapsaných studentů na 358, což byl značný rozdíl ve srovnání s její předchozí střední školou, na kterou chodilo 3000 studentů.
"Není to Manhattan ani Beverly Hills, to ale neznamená, že děti ve Forks žijí v nějakém zapadákově- jsou to spíš klasické Spojené státy. Fenomén internetu tahle meší města proměnil. Děti nakupují na internetu, i když se oblékají spíš podle počasí. Na Oregonu mě překvapilo, že tu nosí mikiny s kapucí a džíny, ale jen málokdy bundy do deště. Prostě když zmoknou, jdou dovnitř. To mi přišlo jako taková odlišnost. To jsem nezjistila z žádného průzkumu. Přicházeli k nám naši komparzisté a neměli bundy. Nevyptávala jsem se jich, ale předpokládám, že jim prostě nepřipadaly dost cool! Vypadalo to trochu divně. Musela jsem jejich oblečení vylepšit, víc než jsem zamýšlela." - Wendy Chucková
"Všechny vizuální představy byly ovlivněny vztahem Belly a Edwarda. Ve škole jsme se snažili o velice intimní záběry. Vypovídaly o tom, jak se na sebe dívají, jak si jeden druhého všímají. Točilo se zblízka, kamera přejížděla po jejich tělech. Když někoho spatříte a on vás přitahuje, čeho si všímáte? Jsou to oči, vlasy, krk, ruce, tvar úst? Snažili jsme se zachytit ten první dojem." - Elliot Davis
Ve Forks se každý zná s každým takovým tím maloměstským způsobem a Bella si připadá jako outsider. Brzy si však najde přátele, dokonce mezi spolužáky získá pár ctitelů. Cullenovy poprvé spatří během oběda, jak sedí tiše stranou na druhém konci jídelny a na tácech mají netknuté jídlo. Dozví se, jak se jmenují: Jasper a Rosalie Haleovi, Edward, Emmett a Alice Cullenovi, adoptované děti doktora Carlislea Cullena a jeho ženy Esme. Bellu ale podivně přitahuje sedmnáctiletý Edward.
Edward a Bella se sejdou jako sousedé v lavici na hodinách biologie. Gene Serdena připomíná zásluhy vedení fakulty biologie na Oregonské univerzitě v Portlandu (UOP), které jim pomohlo vytvořit dojem odpovídající vyučování na maloměstské střední škole. Scéna pro hodiny biologie vznikla přetvořením třídy žurnalistiky na Madisonské střední škole a byla vybavena předměty vybranými z archivu UOP, od rekonstruovaných koster přes zkroucenou větev s vysušeným vosím hnízdem, vycpanou sovu a zvířata až po obojživelníky naložené v chemickém roztoku. Třída měla vzhled vesnické školy, včetně laboratorních stolů se staromódními břidlicovými deskami vyrobenými produkčním štábem. "Snažili jsme se, aby přístroje ve třídě nebyly moc moderní," vysvětluje Serdena. "V pozadí nemáme žádné bublající chemické pokusy, chtěli jsme, aby to vypadalo velice organicky. Zašel jsem dokonce za Catherinem, abych jí řekl, že tahle třída musí mít v sobě trochu romantiky, že bychom jí měli dodat něco půvabného, třeba květiny, protože právě v biologické laboratoři se do sebe Edward a Bella zamilují."
